Věřím? - Úvaha, školní práce

Když se mě někdo zeptá: "Věříš?" nedokáži odpovědět ano či ne. Vždyť existuje tolik druhů víry. Tak například víra v kamarádství, víra partnera, víra v Boha, víra v sebe a tak dál. A nemyslím si, že je mezi námi někdo, kdo nevěří ani v jedno.

Nejdříve se zamyslím nad sebou. Věřím v sebe? Ano věřím. Vždyť bez víry v sebe samého bych nemohl vůbec žít. Vždy když se vydám nebezpečnou cestou, musím věřit, že se navrátím domů, Kdybych si nevěřil před písemným testem, ani bych ho nemusel psát. A jestli bych nevěřil, že úspěšně dokončím školu, co potom tady dělám? Ale ne vždy si stoprocentně věřím. Jsou chvíle, kdy bych se raději schoval někde do kouta.

Ale jsou i lidé, kteří si nevěří vůbec, takovým lidem by jsme měli pomáhat a ne se jim jenom smát, že se jim nedaří. Každý raději uslyší: „Dnes se ti to opravdu povedlo“ než-li kárání: „Ty jsi to ale zase zvrtal“. Na vlastním sebevědomí musíme pracovat jinak se nám zhroutí a již nedokážeme nic.

Věřím v Boha? Od malička jsem byl veden k víře, ale rozhodnutí, zda v něj budu věřit, je jenom na mě. Bůh v mém životě mi pomáhá. Když si nevím rady a poprosím ho jakoby samo od sebe se objeví řešení. A proč věřím? Nedovedu to vysvětlit. Jsou to maličkosti, které nikoho kromě mě nepřesvědčí. Například to, že jsem nepsal tuto práci zase na poslední chvíli někde na koleně, kde bych to vypadalo hrozně a stejně bych to nemohl stihnout, vděčím tomu, že mi nefungovala televize a já se nemohl dívat na seriál. Někdo by řekl, že je to pouze náhoda, někdo by se vztekal, ale já zatím vidím něco víc a v konečném důsledku jsem rád. Rozhodnutí je na mě a já se rozhodl, že věřit budu.

Zamilovaný člověk nemůže věřit v lásku. On ji cítí, vidí a ví, že opravdu existuje. Proto se nedá mluvit o víře, vždyť přece věřit se dá jen v to, co nejde vidět ani cítit, na co si nemůžeme sáhnout ani to uslyšet. Ti co neměli tolik štěstí a lásku ještě nepoznali, v ní můžou aspoň věřit. Spousta lidí mluví o lásce jen že je ta nejkrásnější věc, ale já vím že umí být i krutá. Kdy? Když jste nešťastně zamilovaný, ale to je na jiné povídání.

„Vnouzi poznáš přítele“. Jasné a pravdivé přísloví. Kamarádů mám hodně dokud je dobře, ale až se objeví v životě problém nebo potřebuji pomoc, teprve potom poznám, komu můžu věřit. Myslím si, že takové chvíle můžou nastat třeba v horolezectví. Na horách se nedá lézt, pokud stoprocentně nevěříte svému partnerovi. Pokud nevěříte, že opravdu pevně drží vaše záchranné lano, nemůžete lézt výš. Jeden příklad za všechny.

Pokud se ohlédnu do minulosti a srovnám ji s dnešní dobou vidím, že lidé ztrácejí svou víru. Čím dál míň a míň je věřících lidí. Čím to je? Technika, média a sdělovací prostředky nás neustále krmí myšlenkami jako „Just the moment“, jenom tato chvíle? Nic víc není? Jestli nevěříme, že po našem pozemském putování bude něco následova, proč potom žijeme? Za minulých dob byla víra utlačována a jak se lidé zachovali? Po tajnu a v nebezpečí z prozrazení se scházeli a jejich víra byla o to silnější. Dnes žijeme v době relativního míru, kdy nikdo nikomu nezakazuje víru, a jak toho využíváme? V moderním světě asi není moderní věřit v Boha. Plno lidem stačí peníze nebo moc, ale mě ne. Já mám taky své svědomí a to mi říká co správné je a co není.

A může být i víra špatná? Je to pro mě těžké přijít na chvíle kdy není ko prospěchu. Snad jen když bude člověk věřit slepě nebo fanaticky tak z toho nevznikne nic dobrého. Jako příklad bych uvedl křižácké výpravy, kdy se děli strašné věci jako vyvražďování, vypalování a vykrádání celých vesnic a měst ve jménu Boha i když ten by s tím jistě nesouhlasil. Jsem přesvědčen, že víru nemůžeme vnutit nebo přikázat, pro víru se musí každý rozhodnout sám. A jestli tak neučiní pak to není pravá víra. Je to stejné jako s láskou nemůžeme nikoho donutit aby nás miloval, rozhodnutí bude vždy jenom na něm. „můžu ti ukázat dveře, ale projít jimi již musíš sám“

Jak bych zhodnotil víru? Je to věc, bez které člověk nic nedokáže. Bez ní nemůže vzniknout silné přátelství. Lehce si člověk ztratí, těžce získá. Ne každý si ji zaslouží. Ne všichni ji chtějí. Nedá se vnutit. Ne vždy je dobrá. S rozmachem svobody slábne. A není lehké ji popsat.

Napsáním těchto řádků asi nikoho nepřiměji aby věřil, ale důležité je že věřím já. Nebo ne?